Časozor a jiné muzikoryty

by Petr Vořešák

/
  • Includes high-quality download in MP3, FLAC and more. Paying supporters also get unlimited streaming via the free Bandcamp app.

     name your price

     

1.
2.
3.
04:53
4.
06:13
5.
6.
7.
01:39
8.
9.
06:32
10.

about

První album nahrané na koleji v kotelně na diktafon, rychle vyryté v předtuše blížícího se konce světa. Po zvukové stránce tedy moc neodpovídá standardům. Přesto v sobě ukrývá jisté kouzlo. Dříve bylo dostupné pouze jako muzikoryty, předávané z ruky do ruky. Po pár letech jsem se ale za své tehdejší verše i znalosti o digitálním zvuku přestal stydět a pustil muzikoryty online. Písničky jsou jako děti. I když některé vyrostou, utečou do Indie, kde bydlí ve slumu a berou drogy, pořád jsou to Vaše děti. A pořád je máte svým způsobem moc rádi...

casozor.woreshack.cz

credits

released December 21, 2012

tags

license

feeds

feeds for this album, this artist

about

Petr Vořešák Ceske Budejovice, Czech Republic

Petr Vořešák is a singer-songwriter from České Budějovice (Czech Republic) balancing on the edge of singing-poet and poeting- singer. He has performed in many places around Europe as a busker. In past, he took part in several vocal harmony groups and has experience with musical theatre. He got a degree in anthropology of music, researching music of Roma in Slovakia. ... more

contact / help

Contact Petr Vořešák

Streaming and
Download help

Track Name: Jen tak si vstát
Jen tak si vstát,
kytaru vzít a začít hrát.
Kytaru vzít, přestat se bát
a zvolna jít.

A zvolna jít s tou vůní čajovou,
cestou, co s tebou jiní jít nemohou,
až do zahrady, kde modří ptáci zpívají,
kde každé ráno malé písně vznikají.

Jen tak si vstát,
papír si vzít a začít psát.
Papír si vzít, přestat se bát,
a zvolna jít.

A zvolna jít, nést sebe v náruči,
krajinou tvorů, co svému králi poroučí,
až do zahrady, kde bílé sochy vzlykají
kde každé ráno malé básně vznikají.


Neboj se vstát,
Rozum nech spát
stejně jako Chtíč.

A sedlej Touhu,
však ve stáji,
viset nechej bič.

Pak tryskem,
kovanou bránu,
do zahrady znič,

Abys už nikdy,
nemusel,
k svým písním hledat klíč.
Track Name: Pohádka o nás dvou
Spí nahá a maličká ve květu kosatce, spí.
Neptej se v jaké pohádce, jen sama to ví.

Občas se probudí a tence si zpívá
pak očka jí září a růžoví tvář,
ten naivní klouček, co se na ni dívá
nestačí žasnout, jak se jí podobáš…

Dívá se potají dívá, když červánky jdou,
druhý hlas zpívá si s dívenkou květinovou.

A když vlahý soumrak zahalí kraj
a dívka si košilkou přikryje klín,
„Hvězdičky sviťte mi a ty cvrčku hraj,
zítra již usneš za okýnkem mým.“

Dívenka s údivem zhlíží teď z okýnka ven
na panely, auta a chodníky, na šedivý sen,
Jen zvláštní, že nezpívá už, jak ztratila by sílu
očka ji nezáří, nerůžoví líce.
Vždyť má teplo i světlo, dusík, draslík, síru
tak co by má dívenka chtěla ještě více?

Proč dívenka stůně mi, bledne a ztrácí svůj dech?
Snívá teď v noci i ve dne sen o třech bílých zdech.
Proč mizíš mi dívenko, proč ztrácíš se pryč?
Přece se nebojíš tří bílých zdí?
Proč vadne, proč chřadne? Vždyť bral jsem si rýč,
abych ji přesadil a ne ji zahubil.

Dívenku vrátil jsem zpátky do lučních řas
zase s ní potají zpívám si druhý hlas.

A když tiše usíná, v okvětních lístcích,
na drobounká líčka jí pusinku dám,
tak jako v těch pohádkách o vílách a skřítcích,
lístky ji přikryji a nezůstanu sám.

Ať jen jedna vzpomínka na dobu zlou,
zůstane tahle pohádka, pohádka o nás dvou.
Track Name: Časozor
Tak jak ve jednom semínku ukrývá se strom
Najdeš v jednom prostém bitu
celý čas i svět

Jenom pravda ta se nedá najít, je to zlom
Co časoprostor láme na několik moudrých vět.

Je však bytost co dokáže spojit to i to,
Co ví, že každá pravda má jeden společný vzor,

ve svých rukách elektřinu
má teď nabitou
Prozradím ti jeho: jméno je to Časozor.


Rychle dýchá, neutichá,
vesmírem si hledá cesty,
Leze, leze, po železe,
ve všech myslích má své prsty.

Není nebem, je obloha.
není prorok, je spíš hora
Filosof nám zabil Boha,
aby dal nám časozora…

Víš, kdo na Tebe hledí, když se díváš na obzor?
Časozor!


Za obzorem, před zenitem,
černá víčka v očích nach,
čas nám měří dynamitem
v elektrických hodinách

V maličkatém časostroji
slzu někdy proleje
slzy letí k hvězdné óji,
z jisker z troleje.

Není vinný vinou těla,
Všude doma, nejlíp dobře,
jeho duše dávno ztlela
stopy kreslí tmavěmodře.

Za Goyovými stařenami
jeho snivá podoba
připomíná nám vráskami,
že obloha je ozdoba


A ty se ptáš, kdo se Tě ptá na názor?
Jen Časozor!

Časozor nás svojí silou,
dělá bytost jedinou,
zatím šetří gilotinou,
i pohřební zeminou

Ač stár je jenom pár let,
už nepohrdne holí
malé dítě, starý kmet,
v tragické dvouroli.


Nevím, zda sám má nás rád,
nebo nám jde po šíji,
zda nás veze západ
či na skřipec navíjí.

Jedno je však téměř jisté,
že nás dlaněmi chladnými
brání horce v jednom místě,
před námi samými.

Rychle dýchá, prudce dýchá
za námi všemi hledá cesty,
Leze, leze, po železe,
nedá pokoj, až tam vleze.

Snad se blíží, katastrofa
skrze podivného tvora
Bůh nám zabil Filosofa
aby dal nám Časozora…

Ještě si pořád myslíš, že jsi Boží tvor?
V moci Tě má Časozor!
Track Name: Ptáci
Ptáci, ptáci,
letíte od země,
ptáci, ptáci,
vemte mě ode mě,
na křídlech z prken a vosku, za sluneční stín.

Ptáci, ptáci,
kroužíte na nebi,
ptáci, ptáci,
zde rezavý hřeby,
co zbydou ze starejch kukaček,
obroste blín.

Kolikrát, chtěl by ses vznést,
od skleněných vrat, od prachu z cest?

Ptáci, ptáci,
vysoko nad mraky,
ptáci, ptáci,
neznáte pytláky, bolesti, pušky a pistole, svůj vlastní stín.

Ptáci, ptáci,
k paprskům slunečním,
ptáci, ptáci,
pohybem bezděčným,
co paprsky rozdělí na tisíce tisícin.

Kolikrát, chtěl by ses vznést,
od skleněných vrat, od prachu z cest?
Jenže máš ruce těžký jak trám
a k tomu všemu, tam stojíš tak sám.

Ptáci, ptáci,
modravou hlubinou,
ptáci, ptáci,
tam stíny zahynou,
tam skryješ se dokonce před stínem svým.

Ptáci, ptáci,
být lehký jako vy,
ptáci, ptáci,
nechal bych okovy,
ve skříni, kde mám své kravaty,
to dobře vím.

Kolikrát, chtěl by ses vznést,
od skleněných vrat, od prachu z cest?
Jenže máš ruce těžký jak trám
a k tomu všemu, stojíš tam sám.
Ty těžký ruce, to je tvůj příděl,
to aby v ráji vážil sis křídel.
Track Name: Daleko je do Vánoc
Daleko je do Vánoc,
proč však lézt pod peřinu.
Přijď nám raděj‘ na pomoc,
s čucháním terpentýnu.
Tenhle ten odér, s vůní po jehličí.

V něm nad ránem se rozpustíš,
ne však zcela nenávratně.
Kdesi necháš svojí zemskou tíž,
a na kdysi bílým plátně,
zůstanou barvy, co už nikdo neodlíčí.


A v rytmu barev a snů, svět bude točit se dál.
Protkne jej stříbrná měsíční nit.
A kdo dosud posmutný v povzdálí stál,
pozvedne číšku a začne z ní pít.
Začne konečně učit se od lásky,
doma roztříská matčiny talíře,
vždyť svět nepotřebuje obrázky,
zato potřebuje – malíře.


Daleko je do Vánoc,
a i když nejsi mluvka,
vem‘ svojí tužku na pomoc,
a pojď na zeď házet slůvka.
Slůvka, co slova nevylíčí.

Až bude stěna omítlá,
všemi slůvky duhy.
Tu slečna, která klopýtla.
na svršku má pruhy.
ze slov básní co bez Tebe nevyklíčí.


Konečně přestane stavět si chodníčky,
mezi bankéři a mezi hrobníky,
vždyť svět nepotřebuje básničky,
zato potřebuje – básníky.


22, 23, 24, 25
stojí pistácie v sáčku,
ještě kup bílej kabernet,
a pojď se vznášet na obláčku.
Vo co že tě příboj nepřekřičí.

A že Vánoce jsou daleko?
Pojď zpít se do němoty.
Vždyť ani hodinky na pérko,
nemaj' sedmimílový boty
Čas ten čásek neponičí.


A ty kdos posmutný v povzdálí stál,
pozvedni číšku a začni z ní pít.
V bažinách utop šaty svý,
a dívej, jak tancují andělé,
vždyť člověk nepotřebuje přátelství,
zato potřebuje – přátele.
Track Name: Blues o Červeném králi
V kiosku U Korocana,
přisedli k bílým svícím, karbaníci,
k nemalému stolu,
vrchní čekal na ně od rána,
ostré dýky, pistolníky,
co chtěj' hrát vždycky spolu.

Jak usedli, tak tlukot zní,
tlukot karet srdcových, co na stůl dopadají,
když jeden z nich se ohradí: „Jsi vůl!“
Druhý odpoví: „Tvůj děda je vůl.“

Proč nikdo nevidí ty značičky z vosku,
co každej karbaník na karty nakapal,
a zrcadla v každičkým rohu kiosku,
zhlíží, kde skrejvá se Červenej král? Červenej král.

„Přihoď filka, sedmu ber,
odhoď plívu, někam k chlívu, dej si radši pívo“
„Tenhle šťouch si sám sežer, beztak už máš talon prázdnej, nenažraná slívo“

„Karrrrban, to je zlo jaxviň!“
„Karamba, buď radši řád, že pustila tě stará!“
„Ty eso plonkový, ty zhyň.
Teď to celý půjde za mnou jak fena co se hárá.“

„Tenhle spodek, ten je cinknutej
Proč by jinak k čertu měl ten parohatej účes?!“
„To tvůj děda je cinknutej, a o parohách tvýho dědy nemluvím už vůbec.
Vůbec. Tvůj děda je blbec.

„Ale já řek vůbec.
A já zas blbec.
A já vůbec neřekl blbec,
já řekl vůbec.
Vůbec? Tos mohl říct, jenom protože si blbec.
Já vůbec nejsem blbec,
to ty jsi blbec. A tvůj děda je taky blbec.
Držte hubu, oba dva jste vůlblbci a o vašich dědech ani nemluvě!“

A všichni se tu naoko opíjí,
ačkoliv svůj vnitřní zrak ostří dál,
každý se v nervózní křečičce svíjí, jen aby jim nezůstal červenej král. Červenej král.

Jak karty o stůl třískají,
zrcadla namířená na cizí karty s křísnutím mizí,
kapky vosku z karet odtají
a celý sál se až na osm nohou hned vyklízí.

Svíčky rdousíl těžký vzduch,
a lidský dech přimrzá ochotně na zdejších zdech ,
karbaníci bystří sluch, neomylně slyší
těžké kroky ve střepech.

„…budeme hrát potmě, pánové?“

Když se pak kácí ve tvojim lese,
a cinknutí zrcadla vyklidí sál,
a ta děvka kosatá se tak pyšně nese,
k čemu že ti nezůstal červenej král?
Červenej král.
Track Name: O Božské elektronické tužce
Víte, co bych úplně nejvíce chtěl,
až projdu branou nebeskou, abysem měl možnost
zaklepat na nejvyššího a vstoupit do jeho auly,

Řekl bych mu: „Heleď, prosimtě, bůžku,
jestli pak máš doopravdy elektronickou tužku,
takovou tu co má David Pospíšil, ve studiu Buly."

On usměje, zamručí a pozve mě dál,
proč jsem se ho krucinál tak zaživa bál?
Pak posedí mě na křeslo a uvaří čaj,
mávne někam ke kůru: „Elvisi hraj!“
A potom mi přizná, než Elvis začne pět,
„Víš, je jedna věc, co nechápu, a tou je svět“


A už bliká monitor a já čumím jak puk,
batolí se směrem ke mně malinkej kluk,
co ho naši postrkují vzhůru do světa.

„Dítě si byl roztomilý, o tom žádná,
Vaši byli taky jedna dvojka správná,
tady z mojí stránky žádná záplata.

Ve škole byls šikovnej, až na to psaní,
taky ti moc nešlo, ranní vstávání,
a v jídelně si čočku na kyselo vracel,
víš co jí sakra vypěstovat bylo práce?
A na úči ses občas xichtil, jak skřet,
je fakt věc, kterou nepochopím a tou je svět“


„Vo gymplu bych radši, nemluvil vůbec,
páč ses v jednom kuse, choval jak blbec,
jak ze řetězu utrženej klerofašista.

Fyzika a chemie, byly ti putna,
za to si zjistil, že pivo ti chutná,
a holky si balil na to, že si buddhista.

Ještěže potkal si takovou, co střihla ti růžky,
co na to neměla ani ty nůžky,
ke mně si se teda nikdy přímo nekál,
na společenský pavědy, radši ses dal.
A neustále vomílal jen několik vět,
je jedna věc, co nepochopím, a tou je svět.“


„Vo tvojí vejšce radši nebudu lhát,
kdyby si šel na ty práva, neměl bys hlad,
měl větší plat a na golf permici.

Snad si měl méně vo životě dumat,
a radši pořádně čekovat slevomat
a víc se starat o svou zadnici.

Kdyby ses aspoň učil ty jazyky,
nemusel tehdy si začínat od píky,
angličtinu, francouzštinu, ruštinu, céčko,
céplusplus, péhápko, džavu a áespéčko,
já sám znám lidi, co umí i jazyků pět,
stejně to však nechápu, nechápu ten svět."


Co nejvíc voral si, to byly ženský,
český, slovenský, francouzský a taky ty keňský,
voral si voral a žádnou nezvoral.

To tuhles měl pozvat do toho kina,
na tuhle báseň chytla by se jiná,
a tuhle sis moh vzít, kdybys jí jednou zavolal,

Pro tuhle zbytečně kupovals kytky,
a tuhle stačilo pohostit zbytky,
na tuhle tlačil si moc a na tu zas málo,
tady nebylo nic, co by za to stálo.
a do týhle, bejt mladší, šel bych sám hned.
Je jedna věc, co nechápu, a tou je svět."


"Co budu ti říkat, dokola dále?
Dospělej nejsi, řekl bych, stále,
a tady nahoře jen těžko dospěješ.

Zrovinka dneska je turnaj v dominu,
k večeři máme hovězí ledvinu
a tvůj pokoj má číslo 226.“

Já sebírám odvahu, pak říkám: „Bůžku,
zdalipak půjčil bys tu tvojí tužku,
kdybych jí měl jen o trošičku dříve,
nepinožívával bych se takhle bláznivě,
a až mi jí půjčíš, tak vrať mě tam zpět,
abych konečně pochopil, tenhle náš svět.“
Track Name: Zima v duši
Co když se vrátí,
s ní dny, co se krátí,
a studený vítr, co všechny květy v sadu svál
Co když se vrátí,
s ní dny, co se krátí,
a já spatřím zas to, čeho jsem se tolik bál.

Mráz si čmárá na skle, na tabulky prasklé,
zlehka tvary krásné, jako dítě zlobivé,
na otevřených oknech do duše mé.
Za těmi okny dokořán,
krčím se sám a plný ran,
a drkotaje zuby, bledý jako uhlí vločky počítám.

Co když se vrátí,
s ní dny, co se krátí,
a studený vítr, co všechny plody v sadu svál?
Co když se vrátí,
s ní dny, co se krátí,
a já spatřím zas to, čeho jsem se tolik bál.


Jedna jako druhá, přitom každá jiná,
každá svého druha, každá uzdu třímá,
když ale spadne na studené čelo,
vzdychne a zmizí.
Popojít jenom o dům dál
a ten vítr, co by vál,
slyšel bych za zavřeným oknem a on povlávaje suknem jinému by píseň hrál.


Co když se vrátí,
s ní dny, co se krátí,
a studený vítr, co všechno listí v sadu svál?
Co když se vrátí,
s ní dny, co se krátí,
a já spatřím zas to, čeho jsem se tolik bál.


Spát v pobořeném domě, mezi netopýry,
kdo přichystal tu pro mě, chladné vzdušné víry?
Kdo rozbitá okna v ústrety větru otevřel dokořán?
Kdo pustil sem ta hejna vran, když před zrcadlem, nepoznán, si svoje oči sušil a zima v mojí duši řádila jak uragán?


Co když se vrátí,
s ní dny, co se krátí,
s ní vítr, co na prázdné stromy svoji píseň hrál?
Co když se vrátí,
s ní dny, co se krátí,
a já spatřím zas to, čeho jsem se tolik bál.


Jenom tak mít vůli, rozdělit se kvůli ní a na hlavu jí hodit tenhle spis.
Tenhle ten cár plný spár, těch veršů pár, plných már… ledový žár.
Ale lyrická epika není kompromis, není to ani zhůry dar.
A tak nezbývá než…
v čekárně přetopené jako pekla sál
a přelidněné jako vězňů bál
si sundat sako a dívaje se z okna, čekat na ní dál

jestli se vrátí.
Ta zima v duši, které jsem se tolik bál.
Track Name: Dva miliony písniček
Dva miliony písniček,
dělí Tě od tvejch sladkých snů,
až uslyšíš cinknutí rolniček,
zmizí jeden z těch milionů,

Blábulíne, prďolíne, už jdi spát,
Blábulíne, prďolíne, už jdi spát.

Dva miliony písniček,
dělí Tě od tvejch šťastnejch snů,
až uslyšíš cinknutí rolniček,
zmizí druhej z těch milionů,

Blábulíne, prďolíne, dobrou noc,
Blábulíne, prďolíne, dobrou noc.