Janus

by Petr Vořešák

/
  • Streaming + Download

    Includes high-quality download in MP3, FLAC and more. Paying supporters also get unlimited streaming via the free Bandcamp app.

      name your price

     

1.
2.
3.
4.
5.
03:54
6.
7.
8.
9.
10.
04:29
11.
04:02
12.

about

credits

released August 5, 2016

Hudba a texty: Petr Vořešák

Spoluúčinkující:

Aleš Ogar Horák (ONI) – baskytara (2),
Honza Kubeš (ONI) – bicí (2),
Fanda Langmann (ONI) – kytara (2),
Tomáš Martíšek (ONI) – kytara, aranžmá (2),
Petr Puffer (ONI) – saxofon (2),
Vojta Adamčík – klavír (3, 10),
Tomáš Vávra – housle (4),
Hans Vlažný – zpěv (5),
Evička Filipová – zvonkohra (6), aranžmá (6, 10),
Markétka Láchová – zpěv (10),
Honza Batysta – zpěv (12),
Tomáš Edl – housle, zpěv (12),
Ondra Holický – viola, zpěv (12),
Vojta Šípek – zpěv (12)
a Schimmerle Klezmer Kabaret s ostatními hosty
Café Hostel jako nečekaní hosté (12)

Zvláštní poděkování
David Tomášek, Petr Michal, Jan Nepomuk Piskač

Album Design: Tomáš Edl

tags

license

about

Petr Vořešák Ceske Budejovice, Czech Republic

Petr Vořešák is a singer-songwriter from České Budějovice (Czech Republic) balancing on the edge of singing-poet and poeting- singer. He has performed in many places around Europe as a busker. In past, he took part in several vocal harmony groups and has experience with musical theatre. He got a degree in anthropology of music, researching music of Roma in Slovakia. ... more

contact / help

Contact Petr Vořešák

Streaming and
Download help

Track Name: O panáčcích z přechodu
Jsem narozený od přírody celý rudý
a přitom jsem já nikdy nebyl komunista.
V postoji snožmo a podél těla zbylé údy,
v popisu práce mám říkat lidem zastavit stát!

Na místě stát, to není věru žádná dřina,
po dlouhém stání, však bývám často unavený.
Tak si počítám čas než mě zase chytne slina,
mý pondělí, to není modrý ale zelený!


Když to na mě padne,
v hlavě mi hrábne,
dám si nohy nad ramena,
ruce pod kolena
a vyrazím světu s otevřenou náručí vstříc.

Celý zelený štěstím,
na cestě zcestím,
dám si cígo na pilastru,
hlasivkám dám kapodastru
a vydám ten nejvyšší tón úplně z těch nejplnějších plic.


Můj psycholog říká, že jsem bipolárně porouchaný,
co když je to jen porucha jeho barvocitu?
Možná jsem jen, někde v drátech pocuchaný,
hůře to soudit, hlavně v přímém sluncesvitu.

Musí být zřejmé, že hledat si nějakou ženštinu,
je skoro stejné, jak hledat stéblo trávy v kupce jehel.
Občas se ptám, zda vidí pánbůh pod peřinu.
A jestli jo, copak by si o mě asi myslel.


Když to na mě padne,
v hlavě mi hrábne,
dám si nohy nad ramena
ruce pod kolena
a jako tajfun se kolem vás všech přeženu.


Povím vám to všem ač,
jsem opravdu zelenáč,
že holky je lepší milovat,
nežli je milovat,
a tak trable o tom jakou ženu si vezmu ženu zase rychle zaženu.


Nejsem teď víc, než dočasný pan svého času,
když si to moc beru, tak si ho jen krátím na půl.
A tak jen doufám, že myšlením moc času nepropasu,
všem říkám vám, že rudým zelenáčem být, je vlastně cool.
Track Name: Noční tramvaj
Nemít štěstí a bejt šťastnej,
ač se vyhnout jistejm radostem.
To když cesty mocností vyšších
svěříš svojim vyšším schopnostem.

Kde se vzala noční tramvaj,
třeba jede až na jiný světadíl?
Rozostřeně na mě mrká.
Houkla, cinkla... a tak jsem se šťastnej nalodil.


Nebyly-li byly ženy,
snad bych měl i štěstí víc.
Neštěstí, že na škále „nic-a-něco“,
bylo spíš „něco“ nežli „nic“.

Ještě že ta noční tramvaj
nerozumí lidský řeči mladistvý.
Z kontextu je evidentní,
básník vstoupil do pozdní fáze tvorby svý.


Gentlemani ponechávaj
na dámě vždycky první krok.
Tenhle druh, dle evoluce,
nepřežije zimu, natož další rok.

V dáli mizí noční tramvaj,
z nebe padaj slzy smíchu Štěstěny.
Vždyť krásnější než večer s ženou
může být snad už jen večer bez ženy.
Track Name: Dědeček z Hustopeče
V Hustopečích kdysi dávno
znal jsem jednoho dědečka,
co měl ve stodole,
mouder plná kolečka.
Vždycky když se k dědečkovi někdo pro radu stavil,
dědeček si zamnul bradu a pak rovnou pravil:

Chleba se nevaří, chleba se peče,
jen správnej koňař ví, jak se otava seče.
Chleba se nevaří, chleba se peče,
kdo zdrhá před deštěm, ten neuteče.


V Hustopečích tenhle děda
byl pořádně vážený,
protože měl vždycky moudro
pro muže i pro ženy.
Před stodolou byla fronta od pondělka do soboty,
jen aby lidi mohli slyšet dědečkovi bonmoty.

Chleba se nevaří, chleba se peče,
řeka ti do kopce nikdy nepoteče.
Chleba se nevaří, chleba se peče,
tejden před vejplatou nejvíc se vleče.


Tenhle děda z Hustopečí
měl velikej tah na branku.
Navíc už ho pěkně štvalo pojídat jen pohanku.
Naučil se pa anglicky popředu i pozadu
a pak se svým velikým nou hau kandidoval do Hradu.

Chleba se nevaří, chleba se peče,
správnej podmírák nikdy ti nepřeteče.
Chleba se nevaří, chleba se peče,
vibrátor ti trávník nikdy neposeče.

Protože má každá doba i vesnice svý hrdiny,
volily ho Hustopeče i okolní dědiny.
Na volebních výsledcích zářil jak hvězda na nebi
a tak teď se svými moudry tam na Hradě velebí.


Chleba se nevaří, chleba se peče,
kde slova nestačí, pomůžou meče.

Chleba se nevaří, chleba se peče,
pozor na studenty a povaleče.

Chleba se nevaří, chleba se peče,
nemůžeš-li pracovat ve stoje, tak to zkus vkleče.

Chleba se nevaří, chleba se peče,
jenom ten Čech do Čech virus nezavleče,

Chleba se nevaří...
Track Name: Podzim v duši
Dívám,
jak se léto ztrácí před očima,
zoufám
si nad zoufalstvím.
Váhám,
když pomyslím, že přijde zima,
dávám
sbohem všem bilancím.

Líbám
tvoje vrásky od úsměvu,
zívám
ve fortissimu.
Hádám
počet kulí v příštím Sarajevu,
zpívám
ti o podzimu.


Dal si se k cirku, tak chytni nástroj za strunu.
Účet ti přijde později.
Nerozumím svým snům a nejde mi snít v rozumu.
Naději berou mi zloději.

Jak máslo na konci léta,
čím víc jej mažeš, tím dříve je to tam.
Je podzim roku? Podzim můj a nebo podzim světa?
Vědět co chci, tak už to dávno mám.


Dívám,
jak děti pouští kvadruptéry,
sčítám
dny své kariéry.
Vítám
v zemi další černé pasažéry,
loučím
se s dezertéry.

Sčítám
do třistappětašesesáti,
dávám
půlpivo v polostínu.
Vzdávám,
co se stalo, nelze odestáti,
splývám,
s dny polosplínu.


Dal si se k cirku, tak zaboř svůj nos do rumu
Účet ti přijde později.
Nerozumím svým snům a nejde mi snít v rozumu.
Naději vzali mi zloději.

Jak máslo na konci léta,
čím víc život mažeš, tím dříve je ten tam.
Je podzim roku? Podzim můj a nebo světa?
Vědět co chci, tak už to dávno mám.

Podzimu píseň zazpívám.
Track Name: Janus
V zrcadlech se potkáváme.
Zdá se, že se v nich poznáváme.
Jsou však místy ctných střetů
a branou do jiných světů.

Cizí světy zrcadla odráží,
a tak je Janus všechny stráží.
V odrazu je totiž navždy vryt,
kým jsem mohl někdy být.


Kdo je ten muž s mou tváří?
Proč se oči mé topí v září?
Dvojí tvář na pečeti
žádá dvojí oběti.


To, o čem každý jen snívá,
to vše se v těch světech skrývá.
Zhlíží na ně v zrcátku
Bůh konců i začátků.

Že obraz modlitbě slouží,
je tou největší pravdou o lžích,
že je tvůj obraz k závadě,
je největší lží o pravdě.


Kdo je ten muž s mou tváří?
Setkal jsem se s ním snad v snářích?
Vidí jako tvých snů host
budoucnost i minulost.


Na starých bozích bylo moc bláta,
jejich krev byla do země vsáta.
Náš Bůh přijel zářící,
na těhotné oslici.

Každý bůh, co se uctívá,
každý se nám vysmívá.
Smrt tančí v našich ostatcích,
v těch nejvyšších podpatcích.


Kdo je ten muž s mou tváří?
Na čí obětován je oltáři?
Nikdy nezvíš už zvěst s tím,
co dřív věděl celý Řím.


Svět však v mysli tvé dlí stále,
a tak si jej neseš pořád dále.
Kamkoliv vydá se tvůj stín,
labyrintem proskleným.

Když se člověk z hříchů zpovídá,
Janus mu jen napovídá,
než se vydá hledat nebe,
má najít nejdřív sám sebe.


Kdo je ten muž s mou tváří?
Tu tvář zdrásalo stáří.
Tu tvář totiž nosím spoustu let
jako mocný amulet.


Druhou tvář nosím spoustu let
jako mocný amulet.
Track Name: Oceán hledání
Šel jsem ve snu cestou dlouhou,
cestou, co hvězdám náleží.
až jsem znenadání vyšel,
na prapodivném pobřeží.

Ač byla noc, tak bylo světlo,
avšak slunce kdoví kde.
A v tom tichu vítr nevál,
vlny byly poklidné.

Příliv zvolna doprodával
poslední lístky na stání.
Já jsem hledal moře klidu,
našel oceán hledání.


To pobřeží bylo pusté
a já věděl, že jsem tam sám.
Zvláštní pocit visel na mých ústech,
když bezhlesně jsem zavolal.

„Oč tu běží? Co tu dělám?
A proč jsem tady takhle sám?
Kdo jsem já? A kdo jste vy?“
však ten hlas se ze mě nikdy nedostal.

Jen pěna válí přes oblázky
sobě písně na přání.
Já jsem hledal moře lásky,
našel oceán hledání.


Jenom maják,
sluha starý,
na úpatí smutně stál.
Vršek se mu v rytmu moře
jak plamen svíčky mihotal.

A já věděl, že nebýt světlo,
ten maják lodě zachrání.
Však nepluly tam vůbec žádné lodě
na tom oceánu hledání.
Track Name: Triple Whiskey to Go
V Krčmě,
co se krčí v přístavu,
kam jsem
doplul v zápalu
svý touhy obeplout svět,

krčím,
svoje obočí,
tužka papíru tlumočí
adresu korespondenční,

kam dostal bych rád zprávu Tvou.


Na báru se mnou sedí jeden Zemněměřič,
na čelo si ťuká v rytmu Verdiho Othella.
Podivným lidem se smutky se snáze svěříš.
Jediná Kafka podzim přece nedělá.


V Krčmě,
co se krčí v přístavu,
kam jsem
doplul v zápalu,
svý touhy obeplout svět.

Krčím
nad tím rameny,
snad už prý jsem dospělý,
abych v náruči jiné ženy

zkrátil čekání na loď svou.


Kolik mil trvá než tě šedé mraky zmohou?
Kolik tak váží duše bez půlky duše?
Domu je to dálka a ke dnu dostaneš suchou nohou,
pročpak být sám nejde tak jednoduše?


V Krčmě,
co se krčí v přístavu,
kam jsem
doplul v zápalu
svý touhy obeplout svět.

Krčím
svůj nos nad cárem,
co jsem dopsal nad ránem,
a že nespokojím se s málem,

váhám, zda je ten dopis o nás dvou.


Při jasném snění jen málokdy se věci plní.
Kdo dá ti vědět, že jsme se z chladných vod vrátili?
Jen moře umí vyprávět příběhy lidí,
co se na něm navždy ztratili.


V Krčmě,
co se krčí v přístavu,
kam jsem,
doplul v zápalu,
svý touhy obeplout svět.

Krčím
se skryt před večerem,
prosím vrchního se džberem,
ať pomůže mi s výběrem,

zda ty nebo ta loď bude mou...

...pak řeknu mu jen: „Triple whiskey to go!“

Když na hrot tlačíš, propíšeš příběh na dalších stránkách.
Z papíru vyčteš i letokruhy sekvoje.
Má milá malá, když nežijem‘ v omalovánkách,
a když nejsi malá, zůstaň aspoň trochu moje.
Track Name: Počítej do pěti
Má milá, říkám ti dokola potře-
-tíživá doba je, žijeme v zaje-
típni to cigáro, stejně je pro dě-
tiše si začni teď počítat do pěti!

Počítej do pěti, netvař se nevi-
někteří měli mít taneční povi-
někteří měli by cvaknout si paná-
Конечно, какая красивая водкабака.


Copak máš krev rybí?
Tancuj, vílo marnivá
Valčík, co mu něco chybí.
A někde přebývá.

A klidně buď dětinská,
nikdo není dospělý,
dospělost je póza hrdinská,
když nedáš si pozor v posteli.


Dějiny tance teď třesou se v zákla-
dech se ti úží, hlavně v tvých lákad-
leh-sed-leh, dva-tři, drží to pospo-
luxusní otěže pro pár tažnejch volů.

Tak rozvlň boky a rozvlň i rame-
naposled ukaž, co pro tebe zname-
nápadník, co snaží se složit ti kompli-
mentor by tomu řek‘ asi spíš „sextiment.“


Copak máš krev rybí?
Tancuj, vílo marnivá
Valčík, co mu něco chybí.
A někde přebývá.

A klidně buď dětinská,
nikdo není dospělý,
dospělost je póza hrdinská,
když nedáš si pozor v posteli.


Krok sun krok, život si prostě tak poply-
nemíchej se do něj, však on ti poky-,
nehoříš? neshoříš! až bude hořet svě-,
tice též rády chtěji se láskou chvět.

A z tvýho váhání, jde na mě huli-
hladinka v tvý krvi, to měl bejt vratnej vKlad-
rubech maj‘ hotel, jsem šelem kroti-
telefon už zahoď, má milá neviditel

ná na na ná na ná


Copak máš krev rybí?
Tancuj, vílo marnivá
Valčík, co mu něco chybí.
A někde přebývá.

Copak máš krev rybí?
Tancuj, vílo marnivá
Valčík, co mu něco chybí.
A někde přebývá.
Track Name: À Quelqu'une
Od harfy noci, melodie tklivá.
hvězdy si tančí, měsíc jim zpívá,
tenhle ten tanec v bezedné noci,
tančil bych s někým pro kohosi.

Jen co píseň zazní, ozve jiná,
kde jeden verš končí, jiný začíná.
ozvěnu slyším, tisícerou.
když zpívám tu píseň, pro některou.


Tu noc jsem stál na místě,
a ulice šly kolem i s vinárnami a kavárnami.
A vy jste byla v každém okně, otočená zády.
S muži, kteří ke mně byli otočeni čelem.

Tu noc jsem Vás čekal,
a Vy jste nepřišla,
snad jste ani přijít neměla,
ale já si byl jistý, že přijdete.

A jak jsem se tam tísnil,
mezi sebou a dalšími tisíci,
A tak jsem si Vás prostě vysnil,
v ten večer a na té ulici.

A byl bych lhář,
kdybych tvrdil, že jsem nebloudil,
když jsem chtěl vidět tu tvář,
jen tu tvář, pro níž jsem se narodil.


Od harfy noci, melodie tklivá.
hvězdy si tančí, měsíc jim zpívá,
tenhle ten tanec v bezedné noci,
tančil bych s někým pro kohosi.

Jen co píseň zazní, ozve jiná,
jedna duše vstává, druhá usíná.
ozvěnu slyším, tisícerou.
když zpívám tu píseň, pro některou.


A tak jste se objevila přede mnou.
Vaši tvář jsem sice neviděl,
ale i tak jsem věděl, že jste se usmála.
A ten úsměv byl krásný.

Krásný a tajemný jak světlo měsíce.
To světlo, co je sice odrazem slunce,
ale přesto stačí na to,
aby posvítilo na cesty z těžkých chvil a naplnilo duši radostí.


A není to proradné,
byť Bůh si zasteskne,
když anděl nepadne,
ale jen poklesne

A byl bych lhář,
kdybych zamlčel, jak mému andělu mrazilo v šíji,
když stál jsem tam a chtěl vidět tvář,
jen tu tvář, pro kterou žiji.


Od harfy noci, melodie tklivá.
hvězdy si tančí, měsíc jim zpívá,
tenhle ten tanec v bezedné noci,
tančil bych s někým pro kohosi.

Jen co píseň zazní, ozve jiná,
hvězda se rodí, druhá zhasíná.
slyším ozvěnu zrádnou, tisícerou.
když zpívám tu píseň, pro některou.


V tu chvíli celý vesmír ztichnul se svým hučením a skřípotem strojů. Ztichnul a poslouchal.
Poslouchal jak dvě srdce bijí ve stejném rytmu. Dvě srdce – to moje a to Vaše.
Pak jste jediným pohybem obrátila jako by nic netrvající věčnost.
Vy jste zůstala na místě a ulice se dala do pohybu. I se mnou.

A v tom pohybu, který mě táhl od Vás, jsem spatřil všechny malé pravdy o životě.
Že na světě nemůže být nikdy šťasten lichý počet lidí.
Že květ v rozpuku je období těsně předcházející smrti květiny.
A že v lidském srdci jsou jen dva velké pocity, od kterých jsou odvozeny všechny ostatní; ta nejzářivější radost z toho, když někoho potkáme a ten nejhlubší zármutek z toho, když někoho ztratíme.

A pak stál jsem tam zas sám. S hlavou opřenou o noční oblohu. A s touhle prosbou na rtech...

„Tajemně a usměvavě!
Takhle mi Vás hvězdy sneste.
A že jste byla jen v mé hlavě,
neznamená, že v srdci nejste.“

A nejsem lhář,
když říkám, že zrak k měsíci upírám,
Když znovu vidět chci tu tvář,
tu tvář, pro kterou umírám.
Track Name: Rusovláska
Jak plachou laň u lesa, co se na pohyb oddálí,
a jen co odejdeš dál, tak přijde zas blíže.
To jsem tě uviděl, sledoval zpovzdálí,
s vlčíma očima přes vzdušné mříže.

Zahnaná do kouta, ve spárech závěje,
námrazou spálená
v krajině pusté.
Vzal jsem ti samotu,
dal špetku naděje,
pak roztála námraza na horkém místě.


Jaké to je, když s kouskem citu
dáváš mi i kousek sebe?
jak záplatu na samotu
vystřiženou z kousku nebe?
Jak pak ti je, Rusovlásko?
Řeka touhy
si cestu klestí.
Svými prsty věštíš z ruky
osudy nás
bez bolestí.


Jak planá třešeň, co jí vyšlehnou pupeny
na pozdní večer v podzimní stráni,
tak rychle do mě teď zapouštíš kořeny,
jak když po zimní bouři přichází tání.

Zahnáni do kouta, do koutu života,
kde místa bez nás dvou pro nás dva není.
V tom koutu všechno pak náhle se zamotá,
když rána se loučíš bez odcházení.


Srdce v lásce
jak loďka v moři,
když tváře hoří
a z vln tě zebe.
Z toho těžko vinit Boha,
z toho lehko vinit sebe.
Jak pak ti je, Rusovlásko?
Řeka lásky
si cestu klestí.
Svými prsty
tančíš v trní,
sbíráš růže na rozcestí.


Tak jako v jedu je mnohem víc života
než v šedém popelu po vyhaslém žáru.
Zahnáni do kouta, trápí nás samota,
co ráda přichází s úzkostí v páru.

Jak třešeň uvadá v krajině bez vody,
o tom všem mé srdce zlověstně mlčí.
Stopy a úmysly ke krajině svobody
nejsou však zaječí, jsou zase vlčí.


Lásky všude jak vody v moři, pít se však dá jen voda z nebe.
Z toho lehko vinit Boha,
z toho těžko vinit sebe.
Jak pak ti je, Rusovlásko?
Řeko snění,
moře klestí.
Na svých prstech zmrzačených
vypočítáváš svoje štěstí


Jaké to je, když s kouskem citu
dalas mi i celou sebe?
Probouzíš se do samoty,
co nezaplátá celé nebe.
Jak pak ti je, Rusovlásko,
když odcházíváš
bez rozloučení?
Svými prsty seškrabáváš namrzlý šrám zostuzení.
Track Name: Lorem Ipsum
Na počátku bylo slovo.

Tak se píše. Občas se přistihnu, že přemýšlím, jaké to asi bylo slovo. Občas se přistihnu při tom, že hledám to slovo. Někdy mám pocit, že je celý život jenom hledáním tohoto slova.

Jednou mě cesta za jeho hledáním zavedla do katedrály. Tabulky oken dovnitř pouštěly jen málo světla, asi proto, že byla venku už tma. Vzduch voněl chladem. Ačkoliv jsem v katedrále byl docela sám, odkudsi se ozýval chorál.

Usadil jsem se do lavice a začal poslouchat.

Tóny rozechvívaly katedrálu až vysoko do podkroví. Ale ta slova...

Ta slova zněla majestátně, velkolepě a vznešeně, ale jejich smysl mi unikal. Divil jsem se, k čemu jsou slova, jejichž význam mi uniká.

Chtěl jsem zpívat ten chorál se slovy, jež znám. Jež chápu. Jímž rozumím.

A tak jsem bral slovo po slovu. A snažil se jimi vyplnit tóny toho velkolepého chorálu.

Náhle se však něco stalo. Něco, co mi způsobilo závrať.

Uvědomil jsem si, že i ta slova jsou jen tóny. Jen nepatrné zavlnění zvuku. A uvnitř nebylo nic. Ta slova byla prázdná.

„Já“ bylo náhle jenom slovo. „Láska“, „Pravda“ „Krása“, i to byla jenom slova. Prázdná slova. S ničím uvnitř. A „Bůh“? I Bůh byl jenom slovo. Prázdné slovo. Schránka bez obsahu.

A tak slova, která jsem si pro sebe prozpěvoval, pukla. Jakoby se to prázdno rozletělo na všechny strany.

Ozval se zvuk sypajícího se písku na kamennou podlahu, když se začal drobit strop katedrály na malé kousíčky. Pak se katedrála začala chvět a začaly odpadat kusy zdiva. Ta vibrující prázdnota ničila jediné přístřeší mojí duše. Ta obnažená prázdnota slov uvolňovala suť, která bez milosti pohřbívala moje tělo.

A pak bylo ticho. Pod těmi troskami bylo jako v nebi. Ač to příšerně tížilo.

A do toho ticha, uslyšel jsem podivný zvuk. Pravidelný. A pravdivý. Pravdivější než všechna slova světa. Byl to tlukot mého srdce.

Když jsem otevřel oči, seděl jsem znovu v katedrále. Tentokrát bylo ticho. Katedrála stála na svém místě. A už se ani nepohnula.

(Když opouštěl jsem katedrálu, zahlédl jsem v podkroví katedrály křídla anděla. Asi se tam ukrýval pro případ, že bych na ten trik s tím srdcem nepřišel. Na dveří katedrály stál nápis: „Nezavírejte, zavře se samo“. Bylo to v Brně.
Track Name: Pivíčko z porculánu
Pivíčko, pivíčko, pivíčko,
pivíčko, pivíčko, pivíčko z porculánu.
Dneska tu, dneska tu, dneska tu, dneska tu
dneska tu na mou čest nezvostanu.

Když v hospodě tápu, jdu na to vědecky
a to i když nemůžu vstát.
Pro tebe, lásko, se naučím německy,
co když nebudu pro koho mít hrát?


Pivíčko, pivíčko, pivíčko,
pivíčko, pivíčko, pivíčko z porculánu.
Dneska tu dneska tu, má zlatá Ančičko,
dneska tu, dneska tu nezvostanu.

Když se po tobě sápu, neber to mysticky,
copak si nemůžem‘ hrát.
Pro Tebe, lásko, bych bubnoval na necky,
co když nebudu dnes koho mít rád?


Pivíčko, pivíčko, pivíčko,
pivíčko, pivíčko, pivíčko z porculánu.
Dneska tě, dneska tě, má zlatá Ančičko,
dneska tě dneska tě nedostanu.

Když v hospodě chrápu, neber to tragicky,
vždyť dá se to i jinak brát.
Jinej tě, lásko, obtáhne přes necky,
stejně by mi nemohl stát.


Pivíčko, pivíčko, pivíčko,
pivíčko, pivíčko, pivíčko z porculánu.
Dneska tě, dneska tě, má zlatá Ančičko,
dneska tě, dneska tě nedostanu

Šajska jihočesky, podprsenka česky.
Pivíčko, pivíčko z porculánu.