Od harfy noci, melodie tklivá.
hvězdy si tančí, měsíc jim zpívá,
tenhle ten tanec v bezedné noci,
tančil bych s někým pro kohosi.

Jen co píseň zazní, ozve jiná,
kde jeden verš končí, jiný začíná.
ozvěnu slyším, tisícerou.
když zpívám tu píseň, pro některou.


Tu noc jsem stál na místě,
a ulice šly kolem i s vinárnami a kavárnami.
A vy jste byla v každém okně, otočená zády.
S muži, kteří ke mně byli otočeni čelem.

Tu noc jsem Vás čekal,
a Vy jste nepřišla,
snad jste ani přijít neměla,
ale já si byl jistý, že přijdete.

A jak jsem se tam tísnil,
mezi sebou a dalšími tisíci,
A tak jsem si Vás prostě vysnil,
v ten večer a na té ulici.

A byl bych lhář,
kdybych tvrdil, že jsem nebloudil,
když jsem chtěl vidět tu tvář,
jen tu tvář, pro níž jsem se narodil.


Od harfy noci, melodie tklivá.
hvězdy si tančí, měsíc jim zpívá,
tenhle ten tanec v bezedné noci,
tančil bych s někým pro kohosi.

Jen co píseň zazní, ozve jiná,
jedna duše vstává, druhá usíná.
ozvěnu slyším, tisícerou.
když zpívám tu píseň, pro některou.


A tak jste se objevila přede mnou.
Vaši tvář jsem sice neviděl,
ale i tak jsem věděl, že jste se usmála.
A ten úsměv byl krásný.

Krásný a tajemný jak světlo měsíce.
To světlo, co je sice odrazem slunce,
ale přesto stačí na to,
aby posvítilo na cesty z těžkých chvil a naplnilo duši radostí.


A není to proradné,
byť Bůh si zasteskne,
když anděl nepadne,
ale jen poklesne

A byl bych lhář,
kdybych zamlčel, jak mému andělu mrazilo v šíji,
když stál jsem tam a chtěl vidět tvář,
jen tu tvář, pro kterou žiji.


Od harfy noci, melodie tklivá.
hvězdy si tančí, měsíc jim zpívá,
tenhle ten tanec v bezedné noci,
tančil bych s někým pro kohosi.

Jen co píseň zazní, ozve jiná,
hvězda se rodí, druhá zhasíná.
slyším ozvěnu zrádnou, tisícerou.
když zpívám tu píseň, pro některou.


V tu chvíli celý vesmír ztichnul se svým hučením a skřípotem strojů. Ztichnul a poslouchal.
Poslouchal jak dvě srdce bijí ve stejném rytmu. Dvě srdce – to moje a to Vaše.
Pak jste jediným pohybem obrátila jako by nic netrvající věčnost.
Vy jste zůstala na místě a ulice se dala do pohybu. I se mnou.

A v tom pohybu, který mě táhl od Vás, jsem spatřil všechny malé pravdy o životě.
Že na světě nemůže být nikdy šťasten lichý počet lidí.
Že květ v rozpuku je období těsně předcházející smrti květiny.
A že v lidském srdci jsou jen dva velké pocity, od kterých jsou odvozeny všechny ostatní; ta nejzářivější radost z toho, když někoho potkáme a ten nejhlubší zármutek z toho, když někoho ztratíme.

A pak stál jsem tam zas sám. S hlavou opřenou o noční oblohu. A s touhle prosbou na rtech...

„Tajemně a usměvavě!
Takhle mi Vás hvězdy sneste.
A že jste byla jen v mé hlavě,
neznamená, že v srdci nejste.“

A nejsem lhář,
když říkám, že zrak k měsíci upírám,
Když znovu vidět chci tu tvář,
tu tvář, pro kterou umírám.